|
Protože karlovarský filmový festival se blíží, určitě oceníte tip na dobrou kávu či něco malého k zakousnutí. Shodou okolností jsem teď po delší době ve svém rodném městě byla a mohla to tam okouknout. Bohužel jsem neobjevila nic nového, co by stálo za větší zájem. Jen jsem se ujistila ve starých dobých jistotách, které jsou naštěstí stále na svém místě. Čajovna Universal dříve patřila do sítě Dobrých čajoven, od kterých se už před mnoha lety trhla. Rozhodně to neubralo na její kvalitě, ba přímo naopak. Nejdete zde dvojí velmi příjemné venkovní posezení, širokou škálu teplých i chlazených čajů a také několik druhů občerstvení jako je kus kus v mnoha podobách, obložené pita chleby, baba ganoush nebo jogurt s ořechy a medem. Mojí stálicí je kus kus Muezzin s olivami a jogurtem a osvěžující čaj Taiwanský vánek na bázi japonské matchy. Pravda, čajovna není pro každého, ale věřte, že atmosféra zde je velmi nenucená. Žádné šeptání a meditace (alespoň ne venku a v přízemí). Děti jsou zde vítané, na toaletách najdete dokonce přebalovací pult. Na kávu chodím ve Varech do Republica Coffee, která se nachází přímo na hlavní třídě T. G. Masaryka. I tady se můžete posadit ven, a to buď na zahrádku nebo do chladnějšího vnitrobloku. Ten je plný posezení na obroušených a nalakovaných paletách, kde můžete bez problému vyvalit i miminko. Káva je výborná, baristi rozverní a v prvním patře jsou k prohlédnutí fotky od známého fotografa Vladimíra Birguse.  kus kus Muezzin plný zeleniny a lahodné čerstvé chuti  pohoda ve vnitrobloku kavárny Republica
0 Comments
Na facebooku máme sousedskou skupinu zvanou "Dejvická parta", která vznikla po vzoru "Letenské party", jen je zatím méně militantní. Prostě virtuální pavlač. Většinou rozebíráme, co je na Praze 6 novýho, co nás potěšilo či naštvalo a tak podobně, aniž bychom se museli pokaždý navzájem pozurážet. I když k tomu občas schází jen krůček, to je fakt. Myslím, že můj dnešní příspěvek stačí zkopírovat právě z Dejvický party, kam jsem ho včera v téměř frenetickym stavu vložila a sklidila mezi sousedy jen samý pozitivní reakce: "Sousedíčci, dneska jsem vyšla ráno s miminkem na břiše do ulic jako každý den. Je to můj denní rituál, protože holčička spokojeně usne a nerušíme doma našeho skvělýho (v noci krmícího) tatínka. A protože vyrážím dost brzy, většinou mají ještě všude zavřeno. Dnes jsem ale kápla na Café Terronská, kde jsou už od 7.30 a mám je kousek od domova! Maj supr kafe a domácí zákusky. Za cappuccino a malý pekanový pletenec jsem dala 60kč a moc si pochutnala. Vřele doporučuju! (Toto není placená reklama, ale zpověď euforický matky, která našla fajn ranní útočiště)".  Řeknu vám, že lovy s kočárkem mě vážně baví. Neberu je jako prachobyčejné lelkování po kavárnách, ale téměř jako misi. Kavárenská společnost je totiž neuvěřitelně příjemná naší holčičce, která doma bývá občas pěkně nerudná, znáte to. A kromě toho myslím na vás, které jste mi psaly, že mou aktivitu oceňujete, protože se vám kočárkové tipy hodí. Café Jen na první i druhý pohled nevypadá jako ideální místo pro kočárek. Jedná se totiž o vcelku malý prostor oplývající navíc sice krátkými, avšak velmi prudkými schody. Pokud jste ale chrabré matky jako já a Juliana Maškrtnica, překážek se nezaleknete a vzájemně si pomůžete kočáry snést dolů. Pak už následují jen příjemné věci, tedy když vám nevadí přebalení v kočárku. Obsluha je velmi přátelská a ochotná a pokud zrovna není sobota dopoledne, dokonce vám ohřeje i mléko nebo příkrm. Láhev pak v pohodě umyjete teplou vodou a osušíte dostatkem papírových útěrek na toaletách. Krom toho všeho si hlavně pochutnáte na tak skvělých věcech jako je velikánský krajíc chleba s avokádovým krémem, čedarem a volským okem nebo místním vyhlášeném dezertu Míša. Doporučuji i chai, který v chladnějších dnech přijde opravdu vhod. Takže sečteno a podtrženo, určitě se sem vrátím, i když raději s šátkem nebo nosítkem. Na ten chleba totiž nějak nemůžu zapomenout, udělal mi krásný den!  O tomhle místě už pár měsíců vím. Bylo na mém seznamu míst, která jsem měla v plánu navštívit v osmém a devátém měsíci těhotenství, kdy bych započala mateřskou dovolenou. Jak ale víte, těchto krásných šedesát dní jsem strávila v nemocnici. Do japonské kavárny Momoichi jsem proto vyrazila až nyní, o čtyři měsíce později a navíc rovnou s naší holčičkou. Místem jsem nadšená, i když s vizuálním rázem japonských kaváren či restaurací moc společného nemá. Prostor je totiž velký, velmi vkusný a úplně nový. To je oproti omšelému duchu většiny japonských pidi kaváren velký evropský rozdíl. Jenže to je fuk, tady jsme v současné Praze, která nezamrzla v 80. letech a designové podniky tu rostou jako houby po dešti. Podle toho očekávejte i ceny. Zákusky vás vyjdou na necelou stovku, prostá miso polévka dokonce na sto dvacet, což je oproti japonským cenám za stejný sortiment podstatně výš. Ale někdo ten design, pravé japonské záchody, velký prostor na Vinohradech a v neposledni řadě jistě vysokou kvalitu používaných surovin zaplatit musí. A to je v pořádku, nejde o zaplivaný bufáč, ale o krásné místo, kde dostanete supr servis a poctivou kávu, čaj i zákusek, ve kterém cítíte chuť skutečného čaje matcha a ne nějakou starbucksovou napodobeninu. Navíc když jsem si sedla na ten elektronický záchod a uviděla všechna ta důvěrně známá tlačítka na oplach, definitivně se mě zmocnila příšerná nostalgie okamžitě vyvolávající vzpomínky na "moje" loňské Japonsko, pro které se sem budu rozhodně vracet! Jde to i s miminkem, i když mezi stoly je potřeba trošku na krev kličkovat a přebalit musíte přímo v kočárku.  Když jsem projížděla fotky na kartě, narazila jsem na obrázky z kavárny Místo, na které jsem tak nějak zapomněla. Ne, že by nebylo co si pamatovat, ale začly jiné radosti. A protože je teď chvilka, kdy naše malá spí, ráda se se svou oblíbenou kavárnou vytasím. Když jsem si před několika týdny dávala v Místě snídani, ještě jsem netušila, co v mém životě přesně přijde. Kdo přesně přijde. Jen jsem si to představovala, těšila se a cpala se báječným pohankovým lívancem s hruškou a zakysanou smetanou. Nadchlo mě, že obsahuje velmi málo cukru. Jak těsto, tak ovoce i smetana téměř nebyly oslazené, což jen tak nevidíte. Snídaně tohoto typu většinou bývají na glykemický záchvat. Velmi chutné bylo i ztracené vejce na kváskovém chlebu, které si dal můj muž. Víte, ono tak nějak všechno v Místě bývá dobré. Káva, dorty, jídlo, interiér i atmosféra. Jen jedna jediná věc tam pokaždé hapruje, a to je obsluha. Nevím proč, ale vždycky na něco zapomene nebo mě nechá dlouho čekat. Pravda, já se tam sice stejně pořád vracím, ale kdyby se obsluha trošku polepšila, vracila bych se radši.  Každý, kdo má dítě, si asi dobře pamatuje začátky. Přinesete si miminko domů z porodnice a roztočí se jeden velký kolotoč. I když jste si četli, co všechno vás čeká, i když vám kamarádky a příbuzné vyprávěly, na co všechno se máte nachystat, nejste připravení. Na to se připravit nedá, to musíte zažít. Ale je to krásný! Často přemýšlím o těch třech maminkách z Motola, co měly dvojčata. Se dvěma z nich jsem byla chvíli na pokoji a byl to vážně masakr. Přísahám, že první dva dny nespaly ani hodinu. Ani půl hodiny! A já o nich teď, když doma nevím, kde mi hlava stojí, přemýšlím. Ještě, že mám skvělého muže, který mi se vším pomáhá. I tak se nám ale děje, že si v půl dvanácté v poledne uvědomíme, že nemáme vyčištěné zuby, že jsme stále v pyžamech, a že jsme ještě nejedli. A teď mi řekněte, jak při takovém zmatku a shonu chodit do restaurací a pak o nich psát? Jak vymýšlet recepty a stát hodiny u plotny? Navíc je naše malá ještě moc malá, takže nesmíme nikde vysedávat. Proto jediná příležitost, kdy se dá něco ulovit, je po cestě k pediatričce. Tudíž dnes jsem honem skočila do kavárny Elvíra a ukořistila zákusek s nepříliš poetickým názvem Snickers dort. Odnesla jsem si ho domů v pěkné krabičce, položila ho slavnostně na stůl vedle vázy s květinou a pak ho sprostě sežrala lžičkou, aniž bych ho vyndala ven. Jeho chuť byla totiž mnohem lepší než název zákusku a na nějaké vyndavání stejně není čas. Až půjdu k doktorce příště, zkusím jiný zákusek, moc pěkně vypadaly všechny za vitrínkou. Nebo skočím do jiné kavárny. Na trase domov - doktorka jich mám totiž víc.  V Praze je několik restaurací, které mají zcela bezchybné PR a furt se o nich všude mele. Na sociálních sítích neutečete jejich masírce, potažmo všem (často osobní zkušeností nepodloženým) pochvalným řečem, které se na základě toho vyrojily. Oproti tomu jsou pak restaurace, o kterých se vlastně zas tak moc nemluví, přestože mají skvělou kuchyni, reputaci a dlouhou historii. Možná právě proto reklamu nepotřebují. Mezi ně řadím i síť italských restaurací La Bottega. Ještě nikdy jsem se v žádné z jejích poboček nezklamala. Naopak pokaždé pro mě byly místní pokrmy zaručenou sázkou na jistotu. Proto jsem uvítala, když jsme těsně před návštěvou Designbloku vyrazili s přáteli do La Bottega Tusarova. Začalo tím moc pěkné odpoledne. Objednali jsme si sýrové prkénko, výborné bílé víno, lahodné hlavní chody i dezerty a kávu. Kecali jsme, uzobávali, popíjeli a bylo nám krásně. Snad jediné, co mi kazilo dojem, byla "výtahová hudba" hrající v pozadí. Byla bych radši za italskou dechovku či jiný folklór, i když je to už možná trochu klišé. O hudbu ale zas tak nejde, viďte? Jde o všechny ty perfektně zpracované dobroty z prvotřídních surovin. Moje bucatini se srdcovkami a šlavějí se rozplývaly na jazýčku, tomu věřte. Ani hamburger mého muže, kamarádčiny papardele s kachním masem nebo kamarádovy jehnečí kotletky neměly chybu. Skvělý základ do žaludku předtím, než vyrazíte konzumovat současný český design! Někomu se totiž už trochu zajídá, a proto je možná dobré se dříve potěšit něčím delikátním... Kromě La Bottega Gastronomica, Bistroteka a Tusarova, které jsem už párkrát navštívila, mě teď láká také Linka, nedlouho otevřená kousek od Masarykova nádraží. Někde jsem zahlídla fotku snídaně, která vypadala fakt božsky. Už jste zkusili?  Už je to nějaký ten pátek, co jsem chtěla navštívit dejvickou restauraci a kavárnu Nahoře a dole. Už je to vlastně nějaký ten rok, konkrétně dva. I když nebydlím daleko, stále jsem neměla cestu tímhle směrem, respektive dost času se zastavit. Konečně jsem tedy vyrazila na lov, který byl k mé radosti úspěšný! Kavárna "Nahoře", která se nachází v přízemí, se postupem dne pozvolna mění v bar, kde můžete příjemně posedět, popít a pokecat. Restaurace "dole" má hlavní prostory pod zemí, ale v teplých dnech můžete spočívat i venku na ulici před kavárnou. Pro mě je to určitě příjemnější varianta, protože interiér restaurace je na mě moc strohý, až trochu neútulný. Měla jsem však štěstí a s mým mužem našla místečko na slunci u jednoho ze čtyř venkovních stolečků. Z italského menu jsem rozhodně neměla problém si vybrat. Doslova nadšen byl ale manžel, a to přítomností těstovin "caccio e peppe" v jídelním lístku. Je to jeho naprosto nejoblíbenější pasta, do které se zamiloval v Římě. Zdánlivě jednoduchá kombinace másla, sýru pecorino romano a pepře, kterou však není zcela snadné připravit tak, aby byla dokonalá. Jenže místnímu kuchaři, který se učil přímo v Itálii, se to povedlo na výbornou! I mé linguine s rajčatovou omáčkou, chilli a krevetami uvařil moc dobře. Jen jich možná mohlo být trochu méně, protože mám problém nechat dobré jídlo na talíři, i když cítím, že už praskám ve švech. Pro statného chlapa ovšem byla porce zcela akurátní. Pochutnali jsme si i na rozlévaném víně a ocenili jsme opravdu profesionální a milý přístup místní servírky. Jsem ráda, že jsme narazili na dejvickou restauraci, kde nám chutnalo a cítili jsme se tam dobře. Jsem už možná trošku rozmazlená a vybíravá, ale mám pocit, že v Dejvicích jich není zase tolik... Sem se určitě vrátím. A vy?  linguine s krevetami, chilli a cherry rajčaty Včera jsem vyrazila na skutečný hon. Šla jsem totiž lovit něco dobrého Mezi srnky. Do kavárny se zvláštním názvem a podobným logem tomu mému, kde kromě kávy a čaje dostanete každý den i něco k snědku. A to nejen ráno, ale též v době oběda. Malý vzdušný prostor, který je minimalisticky a zároveň přírodně laděný, ihned evokuje skandinávský styl. To mám ráda! Sedí se tu u tří dlouhých stolů, ke kterým se vejde asi šest lidí. A to mám také ráda! Občas je fajn se takhle nahodile u kávy seznámit s někým novým. Ráda také mám, když na výběr není zbytečně moc chodů, a když se kuchaři řídí selským rozumem a nakupují a zpracovávají sezónní suroviny. Vždyť co je lepší a pro člověčí trávení přirozenější, než právě sklizená potrava? Proto jsem měla velkou radost, když jsem v nabídce natrefila na sendvič s trhaným vepřovým masem, fíkovým čatní a gorgonzolou. Sice už šlo o lehce podzimní pokrm, jenže to by v běžném zářijovém počasí bylo tak akorát. Mně chutnal i v děsném horku, které nás stále doprovází. Musím říct, že zkombinovat všechny tyto tři ingredience naráz by mě nikdy nenapadlo. Vždy bych volila buď jen maso a čatní nebo sýr a čatní. Dohromady to ale fungovalo úplně skvěle. Pochutnala jsem si i na ledovém čaji rooibos, který nebyl k mojí radosti vůbec doslazen. Často Vinohradům závidím pestrou nabídku restaurací, bister a kaváren, které člověka jen tak neomrzí. Každý den máte kam jít, aniž byste se museli vracet na jedno a to samé místo. Mezi srnky bych určitě jakožto vinohradská lejdy zařadila do svého stálého repertoáru. Už jen kvůli tomu divokému názvu a logu, které nám oběma dělala stejná ilustrátorka. Takhle tam vyrazím jen občas, protože to mám přes půlku Prahy. Myslím však, že třeba jeden ze sobotních brunchů mě z Dejvic určitě vytáhne! A vás?    O restauraci Eska z rodiny Ambiente už jste určitě slyšeli. Její otvíračku vloni v listopadu doprovázela vcelku masivní kampaň na sociálních sítích. Každý mladý frikulín*, co si může dovolit utrácet, tam pak prostě nesměl chybět a na Facebooku a Instagramu jste jeden čas neviděli skoro nic jiného než keramické talíře z této restaurace. Byla to úplná horečka! Tak jsem teď, když už to opadlo, konečně vyrazila i já. Zvědavá jsem byla nejen proto, že se tehdy strhla taková vlna zájmu, ale i proto, že výzdobu interiéru měla na starost má kamaradáka Yveta Kroupová, která rovnež vybírala nádobí. Musím říct, že volba rozličných starožitných talířů mě v kontrastu s japonským nádechem keramiky i moderního a čistého prostředí restaurace dost baví! Stejně tak i přístup všech zaměstnanců, který je vážně velmi přívětivý a zanícený. Od uvedení ke stolu až po zaplacení cítíte, že o vás obsluha skutečně jeví zájem, což je moc příjemné a v mnoha restauracích mi to stále chybí.. S přáteli jsme si objednali několik degustačních menu a k tomu navíc jednu porci jeleního hřbetu. Při čekání na první chod jsme si krátili čas popíjením výborného bílého vína Vorgeschmack a pojídáním vyhlášeného křupavého chleba vlastní výroby. Co se jednotlivých pokrmů týče, musím určitě pochválit naprosto delikátní uzený hovězí tatarák, který byl tak jemný, že se téměř rozplýval na jazyku. Luxusní bylo též kuře s kukuřičnou kaší a tavěňák z tvarůžků, který se společně s angreštěm a vlaškými ořechy podával až na závěr. Avšak brambory v popelu, které mají být místním trhákem, nás vyloženě zklamaly. Možná obelstí nějakého snobského Pražáčka, který v životě nebyl někde u táboráku. Ovšem rozhodně ne nás, očouzené mazáky, kteří jsme u ohně strávili půlku dětství. Brambora z Esky chutná jako by ji někdo upekl ve slupce v troubě a pak jen narychlo obalil v popelu. Nemyslím si, že by byla dlouze pečená v uhlících, díky kterým získává svou zcela typicky kouřovou a zemitou chuť. Možná ale bylo jen naší chybou, že jsme měli moc konkrétní očekávání. Ani sezónní zelenina v páře ničím nepřekvapila, stejně jako jelení hřbet, který byl navíc maličko žvýkavý. Sečteno a podtrženo, nevím, proč je tolik lidí z Esky tak poprděných. My jsme všichni čtyři zúčastnění měli ve výsledku stejně průměrné dojmy, které už nemáme potřebu zopakovat. Bez problémů můžu kostatovat, že nejlepší byl chléb z místní pekárny, pro který si můžete dojít i do Našeho masa. Jinak se za stejné peníze v Praze určitě na několika místech najíte lépe. Jenže! Dost možná jsme měli špatnou zkušenost, protože mi jedna ze čtenářek mého blogu na Facebooku psala, že jídlo i servis zde kolísá podle dnů v týdnu. O víkendu by to třeba byla větší pecka a třeba bychom v másle, které se podává k chlebu, neměli pěkně dlouhý vlas... Co vy a Eska? Podělte se se mnou o své zkušenosti, jsem velmi zvědavá! * odvozeno od slov free a cool člověk  uzený hovězí tataráček  brambory v popelu se smetanovou omáčkou  kuře s kukuřičnou kaší  taveňák z tvarůžků |
