|
Od té doby, co jsme se vrátili z Berlína, se snažím sepsat článek o peruánské Restaurante Serrano, kde jsem v rámci našeho výletu také byli. Protože mi to bůhví proč nejde, nechám pro tentokrát mluvit pouze fotografie z iPhonu. Pokud se vám začnou sbíhat sliny, budete mít bohužel dost smůlu. Pražské peruánské restaurace Casa Andina a Barranco jsou dávno zavřené. Jedinou možností je využít catering Antojos Latinos, který vám rád peruánské národní pokrmy připraví klidně přímo u vás doma. Nebo vyrazit do Berlína do Restaurante Serrano, stojí to za to .)  Pisco sour - tradiční peruánský koktejl z pálenky Pisco.  Amuse bouche, tedy jednohubka na začátek - smažené kuličky z quinoi s bazalkovou pěnou.  TOP celého večera - ceviche (seviče) neboli syrová ryba marinovaná v limetové šťávé s koriandrem a chilli.  Causa, národní pokrm z bramborového pyré a tuňákové náplně.  Tři druhy různobarevných brambor se třemi druhy různobarevných dipů.   Grilovaná chobotnice s dipem z maracuji.  Aji de Gallina - kuřecí maso s omáčkou ze žlutých chilli papriček.  Zmrzlina z peruánského ovoce lucuma s čokoládovým přelivem.
0 Comments
Bistro, které mě dokonale nadchlo, přišlo na řadu až čtvrtý den. Opět je to jedno z míst, které jsem už v minulosti navštívila a musela se do něj vrátit - mexická restaurace Dolores, která letos slaví už 10 let své existence! Českou napodobeninu můžete najít v Praze pod názvem Burrito Loco, kam občas zajdu, ale kdybychom tu měli Dolores, nejdu nikam jinam. Příjemná komunikativní obsluha, super hudba a hlavně vynikající jídlo z lahodných čerstvých surovin - to je to, co si okamžitě zamilujete. A nejen vy, ale i všichni ostatní. Přišli jsme sice v době oběda první, ovšem během 10 minut praskalo celé bistro ve švech. Aby ne, když ve svém burritu, které je díky několikačlenné obsluze připraveno velmi rychle, najdete opravdu krásné kusy šťavnatého hovězího masa, guacamole z řádně vyzrálého avokáda a výborné domácí nachos. Zní to banálně, ovšem věřte, že v česko-mexických vodách to stále není normální. Chcete-li poznat, co by mělo být normální, jeďte do Berlína a zajděte do Dolores .)  burrito do mísy - bez tortily s rýží  tříčlenná obsluha připravuje jídlo jako na běžícím pásu  10ti leté výročí mluví samo za sebe Když byl můj kluk na Islandu, tak se tam v rámci cestovního programu Work & Travel seznámil s lidmi z různých koutů světa. Aby se všichni poznali co nejlépe, vařili si navzájem své národní pokrmy. Od té doby můj milý často vzpomíná na korejské bulgogi. S obědem jsme proto neváhali, když jsme v Berlíně narazili na korejské bistro Bibi mix. Opět se nacházelo v naší oblíbené části města kolem stanice Hackescher Markt. Možná se vám to bude zdát divné, ale my jsme se zde opravdu každý den alespoň chvíli procházeli, načumovali do všech těch pěkných obchodů a hlavně zde jedli. Už jsem zmínila, že parádních bister je tu víc než dost. Jak už je v takových bistrech zvykem, i v Bibi mají jen pár jídel, za kterými se lidé cíleně vrací. Nabídnou vám zde zejména proslulé bulgogi, což je na úplně tenké plátky nakrájené hovězí maso marinované ve směsi sójovky, cukru, sezamového oleje, česneku a pepře, které se pak s dalšími surovinami restuje ve woku. Podává se s nudlemi nebo rýží a je výborné. V Praze jsem ho ještě nezkoušela, ale kdybyste chtěli, můžete zajít třeba do Kimchi nebo Bibimbap, kam se sama také chystám. Ráda bych totiž své první bulgogi porovnala s jinými, aby mé soudy měly nějakou relevanci. Zdálo se mi totiž, že jsme jedli spíš takový mix bulgogi a dalšího korejského pokrmu bibimbap.. Takže pokud jste v korejské oblasti zkušenější a budete v Berlíně, Bibi mix zkuste a dejte mi vědět, jak si stojí. Já si vcelku pochutnala, ovšem u Indů i Vietnamců v předchozích dnech jsem se olizovala více.   Když jste někde už jednou byli a po letech se tam záměrně vrátíte s myšlenkou, že se tam budete vracet vždycky, dá se to nazvat tradicí? Já myslím, že ano. Proto jsme již tradičně vyrazili druhý den našeho výletu do vietnamského bistra Green Rice poblíž Oranienstraße ve vyhlášené čtvrti Kreuzberg. Tehdy před lety, když jsem zde byla poprvé, byla jsem nadšená pravou vietnamskou kuchyní, která u nás ještě nebyla tak moc známá. Ne, že by už v Praze nebyla restaurace Remeber, bistro v holešovické tržnici, na Jiřáku nebo všechny ty v Sapě, ovšem nekonaly se na ně takové masivní nálety jako o pár let později. Proto jsem nebyla s vietnamskou kuchyní ještě tak sžita a berlínským bistrem jsem byla uchvácená. Tentokrát mi chutnalo stejně jako minule, jen má laťka vnímání se maličko zvedla. V "našich" bistrech mi chutná víc. Jak řekl kamarád žijící v Berlíně "tady na Vitenamce moc nechodím, protože v Praze máme lepší". Já kromě Green Rice nikde nebyla, ale nevidím důvod, proč mu nevěřit. Řeknu vám, vždy mě dost potěší, když zjistím, že máme něco lepší než sousedé Němci! Přesto jsme si náramně pochutnali. Ze skromného menu o osmi jídlech jsme si vybrali polévku s kokosovým mlékem, kuřecím masem, cibulí, rajčaty a čerstvými žampiony a poté Bun Bo Xao Xa, což se mi jeví jako taková obdoba Bun Bo Nam Bo, jen s množstvím citronové trávy navíc. Ta způsobuje příjemný svěží nádech celého pokrmu. Jídlo jsme opět vychutnali u stolku umístěného venku, stejně jako ostatní Berlíňané, kteří zvesela posedávají v ulicích, i když venku mrzne. Nedivím se jim. Kdyby české kavárny, restaurace a bistra mimo centra měst měly také tolik prostoru k posezení na ulici, ráda bych tam trávila čas. I kdyby to mělo být v péřové bundě. A vy?  Minulý týden strávený v Berlíně byl skvělý. Pro Berlín mám totiž slabost, a to hned z několika důvodů. Skvělé galerie, nespočet kvalitních klubů, spousta krámků s designem a autorskou módou a v neposlední řadě samozřejmě velké množství stylových kaváren, barů, bister, fast foodů a restaurací. Nestalo se mi ani jednou, že bych šlápla vedle. I když jsem šla jen do zdánlivě obyčejného bistra, kvalita byla neobyčejná. Nechci být zaslepená, i v Berlíně se jistě najdou špatné restaurace, ale celková úroveň je bohužel stále ještě hodně vysoko nad tou českou. A rozdíl je i v cenách. Když si člověk u nás zajde do dobré restaurace, kde se setká s vysokou kvalitou, slušným personálem a skvělou chutí, zaplatí za to většinou fůru peněz, protože jde o hoch podnik. V Berlíně se za rozumné peníze velice dobře najíte i v prostých restauracích. Samozřejmě nemůžete do puntíku přepočítávat na koruny. Pak jsou ceny logicky vyšší. Když ale počítáte s příjmy běžného německého občana, rychle se dopočítáte, že za dobré jídlo utratí o dost méně než my Češi. Nic nového pod sluncem, viďte? Stejně mi to zjištění vždycky znovu nepříjemně rozhodí sandál. První den hned po příjezdu jsem se svým klukem zašla do indické restaurace Yogi poblíž nádraží Hackescher Markt, kde jsme se vlastně často pohybovali i v nadcházejících dnech. Právě v této oblasti totiž narazíte na několik výborných bister. Posadili jsem se venku, protože jsme měli teplé zimní kabáty a ani těch 5°C, co v Berlíně bylo, nás nerozhodilo. Objednali jsme si výbornou jehněčí kormu (tu si dávám ve všech indických restauracích) a stejně chutné kuřecí kari. K tomu rýži, indický chléb, pivo a víno. Navíc nám číšník automaticky přinesl skvělou polévku z červené čočky, která byla v ceně polendího menu. Celkem jsme zaplatili asi 18 éček, tedy necelých 500 korun. Jak víme, tak stejnou nebo spíš ještě vyšší částku zaplatíme v indických restauracích také u nás. Takže pro Němce fakt levná záležitost, přitom chuť byla perfektní. Obsluhující Ind byl navíc hrozně fajn. Vřele doporučuji!   |
