Gastronomické zážitky a chuťová dobrodružství z mých cest

CHORVATSKÝ OSTROV RAB

7/27/2016

Na začátek dnešního příspěvku bych ráda předeslala, že nejde o hodnocení gastronomie celého Chorvatska. V této zemi jsem byla poprvé a nemám s čím srovnávat, takže nemohu cokoli vyvozovat. Myslím ale, že po týdnu dovolené na ostrově Rab mohu prohlásit, že kvalita místního stravování je přinejmenším zvláštní.
   Jeli jsme tam s velkým očekáváním. Těšili jsme se nejen na čisté moře a historické městečko Banjol, ale také na čerstvé ryby, mořské plody a dokonalou zeleninu, o které se nám zmiňovalo několik "Chorvatskomilů". Jak už to to ale v životě často bývá, skutečnost odpovídala našim představám jen málo. Banjol byl opravdu krásný, tomu nemohu nic vytknout. Moře se sice skvělo čistotou, avšak bylo plné ježků, což mi kazilo radost z pohybu. Před každým viditelným balvanem obklopeným ježky jsem začala hysterčit, protože jsem se bála, že o něj zavadím některou částí těla a zapíchnu si někam bodlinu. Nedalo se nic dělat, plavala jsem velmi obezřetně asi na pěti metrech čtverečních stále dokola a pak vylezla ven. Hlavně, že jsem se zchladila, že. Čemu se ale vyhnout nedalo, tak to bylo místní jídlo.
   Nezáleželo na tom, do které restaurace jste vešli, kterou aplikací nebo turistickým webem jste si vypomohli. Výsledek byl pokaždé stejný: velmi omezená nabídka ryb, o kterých jsme navíc slyšeli, že většinou nejsou místní ani čerstvé, dále pak krevety, mušle, kalamáry a mleté maso. Hutné, mastné a "přečesnekované" čevabčiči, připálená plejskavice nebo plněné paprikové lusky. Příloha? Fritky! Totálně mastné, měkké hranolky se na Rabu podávají skutečně ke všemu. Od čevába přes ryby až k mořským plodům. Vzácně se dal najít vařený brambor se špenátem nebo rýžový džuveč. Nepochopili jsme, proč není v nabídce obyčejný vařený nebo opečený brambor, o zelenině jsme si mohli nechat zdát. A když už jí v jedné restauraci měli a já si jí objednala, málem jsem spadla pod stůl, když mi na plechovém tácku přinesli tu nejhorší zeleninu z pytlíku (rozuměj hrášek, kukuřice, mrkev, paprika) v přepočtu za osmdesát korun! Ceny byly vůbec kapitola sama pro sebe. Tak nějak jsme naivně doufali, že v Chorvatsku bude levněji nebo alespoň srovnatelně jako u nás. Jaké překvapení bylo, že vše vyšlo na stejné peníze jako třeba v Itálii, přičemž kvalita byla hluboko za touto zemí.
   Po dvou umaštěných a silně česnekem prostoupených večeřích jsme se začali marně ohlížet po salátech. V nabídkách jsme našli jen okurkový, rajčatový nebo zelný. Připadala jsem si jako v České republice před dvaceti lety. Nebo ve školní jídelně v Horní Dolní. Když jsem jednou nějakým omylem narazila na šopák, hned jsem si ho objednala, protože mě vážně nenapadlo, že by se na něm dalo něco zkazit. Jenže místní kuchaři dovedou nemožné. Na stole mi přistál talíř s pár kolečky gumové okurky, hromádkou hořké papriky, několika měsíčky moučných rajčat a povadlým hlávkovým salátem bez jakékoli zálivky. Jen feta na tom všem byla poživatelná. V přepočtu jsem za tuhle pecku dala tři stovky. A nebylo úniku, protože jste si ani doma nemohli dobře uvařit. Nebylo totiž z čeho. Za celý týden jsme na ostrově, který jsme vcelku projeli, nenarazili na trh nebo alespoň malé zelinářství, kde bychom koupili hezkou zeleninu. Nakupovat se dalo jen v supermarketech Konzum nebo Plodine, kde bylo vše otlučené a tak nějak nahnilé už na pohled.
   Paradoxně jsme se nakonec nejlépe najedli v bufetu na pláži, kde jsme si dali vafli a tuňákový a pršutový sendvič. Pochválím také zákusky, a to hlavně dort Esterházy. Skvělý je samozřejmě chorvatský ajvar, pršut, ovčí sýry a "burek", tedy pečivo z těsta připomínající listové, které je plněné masem, sýrem či špenátem. Připomíná piroh nebo chačapuri a je vážně moc dobré. A jednou jsme si vcelku pochutnali na mušlích na víně, grilovaných kalamárech a černém rizotu. Jenže za částku, kterou jsme za tuhle večeři dali, bychom se v Praze skvěle najedli v mnoha vyhlášených restauracích. Takže největší pozitivum gastronomie ostrova Rab bylo, že jsem si uvědomila, jak dobře a vlastně levně se vaří u nás. Jo a víte, jak se řekne chorvatsky ostrov? Otok! Tak nějak mi to vystihuje vše. Byl to vážně otok, takový gastronomický edém...

centrum starého městečka Banjol

černé rizoto s mořskými plody

smažené kalamáry v těstíčku a fritky

hradby a zeleň historické části města

mušle na víně

čevabčici, džuveč a fritky

moře a ostrovy

grilované kalamáry a brambory se špenátem

špagety arrabbiata po chorvatsku - protlak, česnek a nic víc

šopák za tři stovky

domy, schody, kočičák

dort Esterházy a Krémeš

sendvič s pršutem, mozzarellou a rukolou

vafle s vanilkovým krémem a třešňovým džemem

2 Comments

STOCKHOLM, MÁ sEVERSKÁ LÁSKA

5/25/2016

0 Comments

Stockholm jsem navštívila už podruhé a určitě ne naposled. Mám tam totiž příbuzné a není žádný problém se na návštěvě domluvit. Sestra mého muže s celou rodinou to naopak vřele vítá, protože si "prosviští" češtinu a užije čas s někým blízkým. Navázat jako přistěhovalec přátelské vztahy se Švédy totiž není zrovna jednoduché. Alespoň v našem smyslu slova. Oni jsou jiná nátura a společenské rozdíly jsou patrné, přestože od sebe nejsme geograficky zas tak daleko. Krásně je to prý vyobrazeno v seriálu Welcome to Sweden, který mi švagrová doporučila. Určitě se na něj podívám, protože Stockholm, ve kterém se děj odehrává, si kdykoli ráda připomenu. Miluji ho!
Důvodů by se našla spousta, ale namátkou vyzdvihnu třeba přímořský vzduch, osvěžující, spoustu zeleně, vkusně zařízené interiéry, decentní architekturu, obchody plné krásných věcí, všudypřítomnou perfektní znalost angličtiny, velmi příjemně se chovající lidi a samozřejmě jídlo. Losos a krevety se mi nezajedly, i když jsem si je v různé formě dávala každý den. Stejně jako mé milované vody Vitamin Well, které jsem ještě stále nestihla ochutnat všechny. Jsou nesycené, jen velmi jemně slazené ovocným cukrem a plné vitamínů a minerálů. Užívala jsem si také různé druhy lahodného švédského sýru, který je na rozdíl od všeho ostatního relativně levný. 700g kus skvělého "ementálového" sýru Gréve vyjde na nějakých 170 korun. Co jsem si bohužel nepřivezla, tak to je výborný chléb z pekáren Fabrique, které od roku 2008 ve Stockholmu pečou a prodávají naprosto dokonalé pečivo. Vím, že pro většinu českých lidí je náš chléb nepřekonatelný, ale já to tak nevidím. Podle mě na tu nadýchanou a vláčnou lahůdku s křupovaou, až skoro dočerna vypečenou kůrkou, co peče Fabrique, jednoduše nic nemá. Bavila mě také "fika", tedy Švédy tolik oblíbená pauzička na kávu a něco sladkého. Nejkrásnější asi byla v kouzelném Skansenu, kde jsou svezeny všechny možné staré švédské domy na jedno místo. Vytváří malebnou vesnici, kde můžete strávit klidně celý den, protože jsou v ní trhy a mnoho obchodů a řemeslných dílen. V jedné místní pekárně jsme si koupily proslulé skořicové pečivo "kanelbulle", kterému jsme většinou dávaly mezi sladkostmi přednost. Máma ujížděla také na švédské zmrzlině a mufínech. A navštívily jsme i kavárnu Johan & Nyström, kde mají podle různých hodnocení na internetu nejlepší kafe ve Stockholmu. Potvrzuji, bylo fakt dobré.
Na závěr ještě nutno dodat, že nás různé dobroty čekaly i večer po návratu domů. Švagrová moc dobře vaří a umí s lehkostí kloubit prvky různých kuchyní dohromady. Třeba k pečenému lososu jsme měli risoni s čerstvým sýrem, což bylo vážně vynikající. Stejně jako fusilli s pórkovou omáčkou a zatepla uzeným lososem. Nechyběly ani klasické köttbular (šétbular), tedy masové kuličky s krémovou omáčkou a brusinkami. Poslední večer se pak nesl ve znamení latinské Ameriky, protože partner švagrové je Peruánec. Měli jsme vynikající lomo saltado neboli restované hovězí s cibulí, rajčaty, sójovou omáčkou, pečeným bramborem a rýží. Škoda, že nám to tak uteklo. Stockholm je stejně jako Berlín a Řím místem, kde bych si dovedla představit svůj život. Jen kdyby tam nebyla taková zima!

krevetový sendvič s hromadou majonézy, vejcem natvrdo a kaviárem

sendvič s uzeným lososem

oběd v bistru Muggen ve čtvrti Södermalm

krevety a raci

dokonalé vyrovnané ovoce a zelenina na trhu

chléb v pekárně Fabrique

měkký, vláčný, nadýchaný a s dokonalou kůrkou

vitamínová voda

Skansen

veveruška ve Skansenu

Skansen

"fika" ve Skansenu

velké prádlo v jednom z domů ve Skansenu

zátiší ve Skansenu

banánový mufín s nugátem a ořechy

cappucino v Tully's ve čtvrti Södermalm

peruánské lomo saltado

0 Comments

JAPONSKO: ÚLOVKY DO KUCHYNĚ

5/23/2016

3 Comments

Jak mnozí z vás vědí, mým povoláním je decorstyling. Už dlouho přemýšlím, že sem napíši článek, co to vlastně znamená, protože zdaleka ne každý to ví. Stejně tak bych ráda napsala příspěvek o foodstylingu spojený s rozhovorem s přední českou foodstylistkou. Dnes a denně se totiž setkávám s tím, že si lidé tyto dvě profese pletou. Tedy pokud je vůbec znají! Líbily by se vám takové články??
Každopádně jedna věc, která z mého zaměstnání tak nějak přirozeně vyplývá, je obsese spojená s nakupováním hezkých věcí, a to zejména nádobí a dalších pomůcek do kuchyně. Každou chvíli se vám někde něco zalíbí a nutně to musíte mít. Časem zjistíte, že vám mnohem větší radost než nové tričko udělá pěkný talíř, hmoždíř, textilní ubrousek nebo dokonce hrnec. Kupujete všechno a navíc to chcete mít v dobré kvalitě a pěkném designu, protože jste neustále v kontaktu s novými trendy. Je proto asi více než jasné, že jsem si musela něco hezkého přivézt i z Japonska, které je proslulé zejména svými noži, keramikou a porcelánem. Kdybych měla víc prostoru v kufru a batohu, nakoupila bych všeho 10x tolik. Vzala bych i ty zemité keramické talíře, talířky a misky, které jsou dnes tak moc populární v luxusních restauracích po celém světě, hlavně tedy v Japonsku a Skandinávii. V Praze se s podobnými setkáte třeba v Esce, kde si s jejich výběrem dala práci moje kamarádka a neuvěřitelně šikovná ilustrátorka a interiérová designerka Yveta Kroupová. Ale já místa v bagáži moc neměla a tak nějak tíhnu spíš k pestře malovanému japonskému stolnímu nádobí. Nakoupila jsem ho na trzích i v kamenných prodejnách, u malých obchodníků i ve velkých krámech typu MUJI. Výsledek vidíte zde. Jak se vám líbí? Mně hrozně moc!

3 Comments

JAPONSKO: NEJAPONSKÁ KUCHYNĚ

5/17/2016

0 Comments

O všem dobrém, co jsem v Japonsku jedla a pila, už jsem vám napsala. Ne vždy tomu ale bylo tak, že bych z tamní kuchyně pištěla štěstím. Abych byla zcela upřímná, nastaly chvíle, kdy jsem toho měla dost a nutně jsem si potřebovala dát pauzu. A došlo i na Mekáč! Proč?
Mám ráda miso, doma ho v kuchyni používám běžně do omáček nebo polévek. Ještě radši mám sójovku, která ve velké spoustě mnou vytvořených jídel nesmí chybět. S řasama je to ale horší. V sushi a občas v nějaké polévce je vidím ráda. Ovšem nemusím je mít každý den a úplně ve všem, co ochutnám. Bohužel Japonci je používají asi tak jako my pepř nebo sůl, dají je do všeho. Do polévky, nudlí, rýže, salátů i onigiri. Nebylo vyhnutí, objevily se dokonce i ve wrapu v KFC. A právě kvůli nim mi po chvilce spousta věcí připadala stejná. A když je něco stále stejné, člověku se to zají. Pak byl čas na nejaponskou kuchyni.
O Mekáči nemá cenu psát, to je fakt tragédie, na které ujede občas každý. Věřte mi, že po deseti dnech s řasami je papundeklový cheeseburger vážně lahůdka. Zajímavější byl Mos Burger, ryze japonská verze americké restaurace, kde mají celkem dobrý teriyaki burger. Mezi místními je evergreenem stejně jako whopper v Burger Kingu nebo big mac v Mekáči. Jen maso je tak nějak samozřejmě kvalitnější.. Když se ale Japonec snaží o Indii, moc mu to nejde. Jejich kari, které připomínalo guláš a vyklepávalo se do něj vejce stejně jako do nudlí, bylo asi to nejhorší, co jsem během našeho výletu ochutnala. Nepleťme však hrušky s jabkama! Pravé indické restaurace, kde vaří Indové, jsou luxusní. V jedné z nich jsem měla vážně vynikající omáčku s ovocem, ve které bylo i kiwi a banán. Dohromady s jehněčím šlo o velmi delikátní kombinaci. Ochutnali jsme také u Thajců, kteří vařili podobně jako ti u nás. Co však stojí za zmínku, tak to je italská kuchyně, respektive snaha o ní. Přišla na řadu právě den po naší první řasové krizi, takže ve finále jsme za ni byli šťastni. Kdybych jí ale měla srovnat s originálem, fakt by to nešlo. Cézar salát se podával s volským okem, půl centimetru tlustým plátek slaniny a hlavně se sójovkou! Opravdový bizar, ze kterého se nám ale v danou chvíli dělaly boule za ušima. A co je největší úlet? Asi špagety "napolitan" nebo přesněji řečeno "napoRitan", protože Japonci neumí vyslovit písmeno L. Jsou mezi místními opravdu oblíbené a my je ochutnali ve čtvrti Tateishi, o které jsem psala třeba zde. Podle našeho známého, co žije už 15 let v Tokiu, jde o Itálií inspirovaný poválečný výmysl chudých. Z touhy po nečem levném, co dostatečně zaplácne žaludek, prý vznikly těstoviny s kečupem, šunkou, cibulí a paprikou. Výsledná chuť? Nostalgie! Vzpomínky na hubená studentská léta.
Když to celé shrnu, platí vše, co jsem o japonské kuchyni doposud napsala. Je skvělá, a to obzvlášť některé její prvky jako jsou čerstvé ryby, tofu nebo hovězí wagyu. Jen jsou mé chutě v mnoha případech dost vzdálené těm jejich a musela bych si dlouho zvykat, než bych natrvalo vyměnila pepř za řasy a místo všeho skvělého koření se spokojila se sójovkou a misem. Upřímně řečeno si ale myslím, že bych si nezvykla nikdy. Na rozdíl třeba od italské kuchyně bych si japonskou jako jedinou do konce mého života dobrovolně nevybrala. Co myslíte vy? Přišli byste si na své?

Mos Burger, vlevo sendvič s krevetovou plackou, vpravo teriyaki hambáč

japonské kari

indická ovocná omáčka s jehněčím

japonský salát cézar

špagety "naporitan"

0 Comments

JAPONSKO: TRHY

5/15/2016

0 Comments

Když se člověk rozpovídá o japonském jídle, surovinách a kuchyni, tak trhy jsou něco, co jednoduše nesmí vynechat. Jsou samozřejmě božské, a to nejen ty rybí. Narazíte v jejich uličkách totiž na věci, které jste v životě neviděli, a i když chcete všechno ochutnat, nemůže se vám to během jedné návštěvy podařit. Na trhy byste potřebovali samostatnou dovolenou. Nám se podařilo navštívit asi ty nejznámější z nich, a to Tsukiji v Tokiu a Nishiki v Kjótu. A zrach nám přecházel!
Tsukiji je proslulý především svou dražbou tuňáků, o které slyšel asi každý gurmán. Je to neobvyklá podívaná, kde se během několika málo chvil rozprodají tihle mořští krasavci za desítky milionů korun. Pamatuji si, že jsem kdysi četla o místní aukci, kde se prodal jeden jediný tuňák za 150 tisíc yenů, což je asi 32 milionů korun. Chápu, že takové divadlo obyčejného smrtelníka naláká a přivstane si ve čtyři ráno, aby už v pět mohl sledovat aukci, na kterou si dopředu rezervoval vstupenku. My jsme ale tak odhodlaní nebyli a vydali se na Tsukiji až po osmé ranní, kdy už je trh v plném proudu doslova pro každého. Určitě vám ale doporučuji alespoň mrknout na krátký záznam aukce, který je součástí moc pěkného cestopisu "Na cestě po Tokiu". Mimochodem, natočil ho náš kamarád, který jezdí do Japonska natáčet každý rok. Ten se má! Ale zpět k Tsukiji. Je to trh, kde seženete ty úplně nejvíc nejčerstvější ryby, jaké si jen dovedete představit. A kromě nich i kraby, krevety a různé dary moře, které jsem nikdy neviděla. Na své si přijdou i milovníci keramiky, japonských nožů a dalších doplňků do domácnosti, které souvisí s vařením a stolováním. Nám se tu stala jedna věc, která dost dobře vystihuje japonskou mentalitu. Když jsme si vybírali pět kousků právě připraveného sushi s tuňákem za 2500 yenů, tedy asi 550 korun, krabička nám upadla na zem a božsky čerstvá rybka se rozmázla po špinavé podlaze. Přestože jsme za box ještě ani nezaplatili, prodejce nám dal ihned nový a peníze chtěl pouze za jeden. I když jsme se bránili a chtěli škodu uhradit, trval na svém. To se nám v Čechcách, ale ani v nejbližsších sousedních státech asi jen tak nestane, viďte??
Nishiki je největší tradiční trh v Kjótu, který už je bohužel v poslední době napaden rozličnými moderními obchody se suvenýry, botami nebo oblečením. Přesto zde stále narazíte na spoustu prodejců, kteří u svých křivolakých stánků nabízí vše typické pro kjótskou gastronomii. Zejména tedy různé druhy čerstvé i nakládané zeleniny, tofu, čaj nebo tradiční sladkosti. Kromě toho můžete samozřejmě ochutnat smažené, pečené, dušené, grilované a napařené pokrmy, u kterých se lze jen domnívat, že znáte jejich složení. Často se ho nedozvíte, ani když se zeptáte, protože Japonci, a to obzvláště ve středním věku, opravdu neumí skoro vůbec anglicky. Nevadí, nejsem vybíravá, takže jsem bez okolků ochutnávala vše, co se mi zalíbilo na první pohled. A že toho bylo! Vždyť nebylo kam spěchat, a to ani v případě deště. Trh Nishiki má totiž všechny ulice trvale zastřešené, což je opravdu velmi praktické. Ostatně jako vše japonské...

trh Tsukiji

Tsukiji, živé tygří krevety

Tsukiji, sušený hlavonožec

trh Tsukiji v plném proudu

Tsukiji, kořeny wasabi

Tsukiji, největší krabi, které jsem kdy viděla

Tsukiji, krabí maso efektně podávané přímo v krabí schránce

Tsukiji, mušle a krabí maso

trh Nishiki

Nishiki, mleté maso na špejli

Nishiki, výborné grilované papriky

prodavačka na trhu Nishiki

Nishiki, sušené krevetky pro přípravu rýžových pokrmů

Nishiki, čerstvé ryby

Nishiki, rybky

Nishiki, čaj

Nishiki, stánek se sušenými rybami a mořskými plody

Nishiki, miniaturní sušené rybičky

Nishiki, maličké grilované chobotničky

Nishiki, cukemono - nakládaná zelenina

Nishiki, takenodo - letošní bambusové výhonky

Nishiki, lahodné křupavé okurčičky

0 Comments

JAPONSKO: SVAČINKY

5/12/2016

0 Comments

Kromě skvělých neslazených nápojů, o kterých jsem psala zde, mě v Japonsku z běžně dostupných potravin nadchly také všechny možné druhy svačinek a malých slaných i sladkých dobrot. Sice se i tam dá nakoupit obrovská hromada nezdravých nesmyslů, ale na rozdíl od nás mají Japonci možnost volit také zdravé rychlovky do ruky.
   Nejlepší ze všeho je podle mě onigiri, což je pokrm z rýže o velikosti malé housky, který má obvykle trojúhelníkový nebo kulovitý tvar. Uvnitř jsou různé druhy skvělých náplní jako je losos, úhoř, krevety, zázvor, jikry, nákládané švestky umeboši nebo třeba můj nejoblíbenější tuňák s majonézou. Na povrchu může a nemusí být řasa, která je buď vlhká a nebo naopak úplně suchá a křupavá. Díky rafinovanému balení nepřijde totiž u některých druhů onigiri do styku se samotnou rýží až do chvíle, než pokrm rozbalíte. Je to taková "obložená houska" Japonců, akorát, že mnohem zdravější. Báječná je i její cena, která se pohybuje od 120 do 150 yenů, tedy od nějakých 27 do 32 korun. Kromě neslazených čajů je právě onigiri věc, která mi od návratu do rodné hroudy v českém sortimentu potravin nejvíc chybí.
   Také jsem ocenila dobroty z ohně, které se daly koupit u stánku jako u nás třeba párek v rohlíku. Grilované krabí maso nebo sépie na špejli, obalovaná smažená chobotnice takoyaki či pečená batáta s delikátními dipy je něco, na čem si opravdu pochutnáte. Ovšem na rozdíl od onigiri, které jsou skutečně v každé trafice, se pečené lahody nevyskytují úplně běžně na ulici. Narazíte na ně spíš na trzích nebo ve starých, turisty navštěvovaných čtvrtích. Ceny jsou trochu vyšší, pohybují se většinou okolo 500 yenů za jednu takovou špejli nebo malý tácek, což je zhruba 110 korun.
Výbornou zálěžitostí jsou donuty a mini koblížky z tofu, které jsou velmi jemné chuti a vláčné konzistence. Připomínají mi "tvarohové bobky", které pekla moje babička. Bohužel jsem na ně nenarazila ani zdaleka tak často, jak bych chtěla. O co ale v obchodech a cukrárnách není nouze, tak to je mochi (moči). Naprosto bezkonkurenční nadýchané koláčky z pružného rýžového těsta, které bývají zpravdila plněné sladkou pastou z fazolí azuki. Může v nich být navíc čerstvá jahoda, zmrzlina, pyré z jedlých kaštanů, matcha čaj a další skvělé suroviny. Je to něco, co se chuťove nedá k čemukoli českému či evropskému připodobnit a je opravdu třeba vlastní zkušenosti, aby člověk pochopil, o čem je řeč. Koho by to zajímalo, může zajít třeba do obchodu Japa, kde mochi prodávají. Sice je nutné si ho doma nejdřív rozmrazit, ale to nevadí. Výsledná chuť je velmi podobná čerstvým koláčkům.
   Nemohu nezmínit obentó, tedy jídlo v krabičce, které si Japonci tradičně nosí do práce a na výlety z domova. Protože je ale doba raketová a na nic není čas, a to obzvláště s jejich pracovním nasazením, můžou si hotové jídelní boxíky zakoupit v každé "Žabce". I když se jedná spíš o oběd, než malou svačinku, do tohoto příspěvku rozhodně patří. Už proto, že my si obentó kupovali většinou do vlaku, takže vlastně jako takovou velkou svačinu na cesty. V plastových krabičkách s několika maličkými přihrádkami koupíte od nějakých 500 do 1200 yenů sushi, sashimi, ale také různé druhy masa a zeleniny. Tento model stravování mi vážně vyhovoval, protože ráda konzumuji více různých pokrmů naráz. I když vařím doma, nemáme většinou pouze jedno jídlo a přílohu. Vždycky hlavní chod doplním alespoň salátem nebo nějakým zobáním, abychom měli na talíři pestro.
   Kromě nepřeberného množství zmrzlin, všemožných druhů pudinků nebo vaječných omelet plněných šlehačkovým krémem a ovocem musím za závěr zmínit jednu obzvláštní kuriozitu. Japonci jsou schopni balené prodávat doslova cokoli, třeba i hot dog nebo soba nudle v rohlíku. Nikdy jsem neochutnala, protože už na pohled to vypadalo děsivě, ani jsem nemusela uvažovat o spotřební lhůtě. Co vy, měli byste odvahu?

onigiri, foto: otakucj.blogspot.cz

odshora dolů: takoyaki - smažená chobotnice v těstíčku, krabí maso na špejli, pečená brambora

malá grilovaná chobotnička jen za 100 yenů

tofu koblížky a smažená sépie

mochi sbalené na cestu

balený hot dog

soba nudle v rohlíku

0 Comments

JAPONSKO: TROCHU NEČEKANÁ GASTRONOMIE II

5/5/2016

2 Comments

Minule jsem skončila u báječné kuřecí restaurace v tokyjské Tateishi, o čemž si můžete počíst zde. Nebyl to ale jediný kulinární zážitek, který jsme v autentické čtvrti z 50. let zažili. Stejně jako kuřecí restaurace, se v Tateishi totiž nachází i věhlasná "sušárna", do které jsme si vystáli dlouhou frontu. Sushi se zde konzumuje na stojáka u pultu a holýma rukama. Připravuje ho chlapík, který je svým uměním vyhlášen mezi tokyjskými gurmány možná více než Jiro. Jak jsme se dozvěděli, tak Jirova restaurace, o které byl natočen známý dokument Jiro Dreams of Sushi, je snobárna a nafouknutá bublina. Nikdo nezpochybňuje kuchařův talent, ovšem takových mistrů je prý v Japonsku rozhodně více a právě u jednoho z nich jsme měli tu šanci ochutnat. Výsledek byl nepopsatelně lahodný a mnohonásobně levnější než u Jira. Celkově se blbě vysvětluje, jak ryby v Japonsku chutnají, obzvláště ty syrové. Jsou prostě úplně jiné, než ty, které jsem doposud ochutnala. Určitě proto, že pochází z jiného moře i oceánu, než ryby v Evropě, ale musí tam být ještě něco dalšího, co neumím vysvětlit, protože nejsem žádný rybí odborník. Zkusím to tedy úplně od lesa - ty rybky jsou jednoduše skvělé. Voňavé, křehké, jemné. Některé nasládlé, jiné zemitější a více aromatické. Jedny jsou libové, jiné tučné a spoustu z nich jsem ani neznala. Navíc každá část jedné a té samé ryby je jiná, stejně jako hovězí pupek chutná jinak než svíčková nebo roštěnec. Ze syrových ryb a mořských podů mi nejvíce chutnal prorostlý tuňák, makrela, krevety a kampachi. Ať už ve formě nigiri nebo sashimi, obojí bylo naprosto fenomenální a já se znovu utvrdila ve svém přesvědčení, že u nás si sushi dávat nemá smysl. Když jednou máte tohle srovnání, prostě vás přejde chuť na rybu, která je v nejlepším případě dva dny stará a chuťově úplně jiná než v Japonsku. Obzvlášť v Tokyu poblíž vyhlášeného rybího trhu Tsukiji.
Další japonská specialita, se kterou jsme se setkali, je okonomiyaki, což je vlastně taková omeleta z vajec, zeleniny, mořských plodů nebo i masa. Zajímavostí je, že si ji často můžete v restauraci připravit sami, což je samozřejmě velmi zábavné. My jsme si to vyzkoušeli ve městě Nikko. V malé restauraci, kde obsluhovala sama majitelka, což není v Japonsku nic neobvyklého, jsme se usadili k jednomu z pěti stolů, jejichž součástí byla zabudovaná grilovací plotna. Jakmile jsme si objednali, už nám ji paní majitelka zapnula, aby se stihla řádně rozpálit. Po chvíli nám na stole přistál velký hrnek, ve kterém už bylo vyklepnuté vejce, troška mouky, zelenina, klíčky a různé mořské plody. My sami jsme už pak obsah nádoby důkladně promíchali a kladli ho postupně na plotnu, kde jsme z něj vytvářeli placky. Jakmile byly hezky opečené z obou stran, potřeli jsme je japonskou verzí barbecue omáčky a mohli jsme hodovat. Nebylo to špatné, ale protože mně omelety obecně moc nejedou, okonomiyaki mi stačila jen jednou a myslím, že provždy. Mnohem více se mi líbilo japonské stolování ve stylu kaiseki, i když to se s nějakými smaženými omeletami vůbec nedá srovnávat.
Kaiseki je tradiční japonská mnohachodová večeře, která se vyznačuje kromě vybraných surovin také mistrovskými technikami a dovednostmi kuchaře. Ten vaří pouze z čerstvých lokálních a sezónních surovin, takže menu neustále obměňuje. Výsledek přináší dokonalou harmonii chutí, konzistencí a barev podávaných malých chodů, kterých může být klidně patnáct. Je to typ tradiční kuchyně, který podle mého názoru dokonale vystihuje japonskou morálku, perfekcionismus, smysl pro detail a vysoce kladené nároky na kvalitu. Domnívám se také, že právě z kaiseki částečně vychází již zmíněná makrobiotika. Tento typ večeře jsme ochutnali ve městě Gora, kde jsme se ubytovali v místním rjokanu. Oblečeni v tradičním vzorovaném zavinovacím oděvu jsme si u stolečku na podlaze z tatami chvíli po koupeli v horkém prameni nechali servírovat kouzelně vypadající minipokrmy plné chutí a vůní. Mnohdy nám byly tak neznámé, že jsme ani neměli tušení, co vlastně jíme. A protože mimo Tokyo Japonci anglicky většinou neumí víc než pár slov, ani nám to nikdo nevysvětlil. Nechali jsme se proto zcela volně unášet tímto jedinečným gastronomickým zážitkem, i když bohužel přišel přesně ve chvíli, kdy jsme měli první krizi s japonským jídlem. Jak jsme se k tomu postavili? To vám ráda popíši zase příště.

nejlepší "sušárna" nejen v Tateishi

sushi s prorostlým tuňákem

sashimi z krevet a kampachi

suroviny na okonomiyaki

stůl se zabudovanou plotýnkou na přípravu okonomiyaki

kaiseki jednohubka, ve které je moc dobré bůhví co

kaiseki, suroviny na hotpot

kaiseki, zelenina v tempuře

kaiseki, miso polévka s roztodivným kapraďorostem

2 Comments

JAPONSKO: TROCHU NEČEKANÁ GASTRONOMIE

5/5/2016

0 Comments

Do Japonska jsem se vydala s jistou představou o místní gastronomii. Nejen vzhledem k sushi a sashimi, ale také proto, že mám v úzkém rodinném kruhu mnohaletou zkušenost s makrobiotickou stravou. Ta z čínské, potažmo i japonské filosofie stravování vychází a je zdravější než zdraví samo. Jakým překvapením proto byly první kulinární zážitky na japonské půdě! Všude nudle, tučné maso, vepřové vývary, smažené tofu i zelenina. Zpočátku jsem byla opravdu zaskočená svými mylnými představami, ale po chvilce jsem to hodila za hlavu a užívala si. Navíc jsem postupně objevovala i to zdravé a nejlepší na světě.
O polévkách rámen jste určitě slyšeli, protože kromě sushi jsou to právě ony, které pronikly do širšího gurmánského světa. Jedná se o silné vývary doplněné o plátky vepřového masa, zeleninu, houby, vejce natvrdo, řasu a pšeničné nudle udon nebo pohankové soba. V Japonsku na ně narazíte skutečně na každém rohu. Tedy pokud nemá restaurace zrovna zavřeno. Ani po třech týdnech jsme systém provozní doby úplně nepochopili. Některé restaurace mají otevřeno neustále, ale většina těch mimo turistická centra vás nakrmí ráno a pak až večer, respektive v podvečer. Ovšem přesné vymezení času se liší podle lokality. Třeba na malých městech měli v šest už zavřeno, avšak dovnitř jste se nedostali ani ve dvě odpoledne. Pro Čecha překvapivě dostanete v restauraci najíst v devět ráno, protože Japonci podobně jako jiné asijské národy snídají v podstatě oběd. Nudle, rýži, teplý vývar nebo polévku miso, pečené ryby i maso. Přiznávám, že na to jsme si prostě nezvykli a snídali po našem. Když se ale přiblížil čas oběda nebo veřeře, rádi jsme si dali zmíněný rámen. Já osobně jsem postupem času vypozorovala, že tenké pohankové nudle soba, které se jedí i studené jen se sójovkou nebo různými omáčkami podobného typu, mi chutnaly více než macaté udony. Ovšem obecně vzato na mě vepřové vývary byly až moc aromatické, dávala jsem přednost lehčím zeleninovým nebo úplně jiným jídlům. Co se týče cen, tak rámen pořídíte v rozmezí od 500 do 1200 yenů, tedy asi od 110 do 260 korun podle lokality a úrovně restaurace.
Dost mě zaujalo, jakou mají Japonci obrovskou spotřebu vajec. Dávají si je v různých úpravách, nejen natvrdo do rámenu. Nejčastěji asi vejce zakomponují do svého pokrmu uvařené naměkko nebo spíš ještě trochu mín než naměkko. K nudlím nebo rýži totiž téměř standardně podávají horké vejce ve skořápce zvlášť na talířku. Vy si ho pak sami vyklepnete do rýže, nudlí nebo do omáčky a promícháte podle vlastních představ. To mi opravdu moc chutnalo a ani po celém našem výletu se mi vejce nezajedla. Na rozdíl od jiných běžně používaných surovin, o kterých se rozpovídám až příště, když budu psát o nejaponské kuchyni v Japonsku.
Víc než všudypřítomné vepřové maso mi lahodilo tofu. Nejlepší bylo to hedvábné, které mi chutnalo nejen samotné nebo v salátu, ale hlavně smažené. V malém městěčku Gora poblíž Hakone jsem totiž ochutnala nejlepší smažené tofu mého života. Místní restaurace, která měla oproti ostatním otevřeno večer, ale to až od sedmi a pouze do devíti, připravovala "deep-fried tofu" se sladkým cibulovým vývarem, vejcem a rýží tak dobře, že jsem okamžitě získala závislost. Bohužel jsem měla možnost si ho dát jen dvakrát, pak jsme pokračovali v našich cestách. Kdybych ale v Goře zůstala, asi bych ho nepřestala jíst dodnes. Pak by o mě někdo mohl napsat pohádku "O Zuzance, která nikdy nepřestala jíst smažené tofu se sladkým cibulovým vývarem a vejcem". Pídím se po receptu, ale zatím se mi ani jeden nezdá jako ten správný, i když "agadeshi tofu" se tváří dost slibně. Skvělá byla také yuba neboli "tofu skin", kůže z tofu, která vzniká při vaření sojového mléka a je vlastně takovým škraloupem. Jedná se o delikatesu, která se podává studená v salátu nebo teplá v polévce.
Když už bych si měla vybrat maso podle mého gusta, bylo by to hovězí kobe. Haha, kdo by si ho nevybral, když je odorníky považováno za nejlepší hovězí na světě? Město Kóbe, které dalo masu název, je domovem slavných krav plemene Wagyu. Právě ony nám dávají lahodné, překrásně mramorované a dokonale vypadající maso. Pro slečinky je příliš tučné, ale když jde o jídlo, za slečinku se já rozhodně nepovažuji. S chutí jsem se zakusovala do smažených tučných hovězích řízečků, které vám místní kuchaři servírují nakrájené na tenké plátky společně se salátem, rýží a sójovou omáčkou. Otírala jsem si mastné koutky a vzpomínala na horentní sumy, které jsou ve světě lidé ochotni za tohle maso utratit. V Japonsku ho ovšem seženete za stejné peníze, za které koupíte kuřecí nebo ryby. A kuřecí, to je další kapitola sama pro sebe!
Já ho nemám moc ráda a u nás si ho nedám dobrovolně snad nikdy. Přijde mi, že je to maso bez chuti a bez zápachu. Bílá hmota, která je podle způsobu úpravy buď víc nebo míň nevýrazná. Jenže v Japonsku mají kuřecí na zcela jiné úrovni. Má pěknou nažloutlou a narůžovělou barvu, příjemnou vůni a je takové celé výraznější a šťavnatější. Největší kuřecí parádu jsme zažili v tokyjské čtvrti Tateishi, kam nás vzal známý. Je to skoro okraj Tokya, kam turisti moc nezabřednou, jen když znají někoho místního. Zachovává si vlastně nezměněný ráz 50. let, a to jak v architektuře, tak v celkové estetice a atmosféře. Dalo by se říct, že se tu zastavil čas. Právě zde se nachází údajně nejlepší kuřecí restaurace v Tokyu a možná celém Japonsku. Zaměřuje se hlavně na smažená kuřata, na která se tu už od 50. let stojí až dvouhodinové fronty. Přitom nečekejte žádnou hoch restauraci oceněnou hvězdami, u kterých jsme na takové fronty zvyklí. Je to obyčejný prťavý krcálek, kde se tradičně sedí na zemi u tak malých stolečků, že pod ně skoro nemůžete vměstnat svá velká evropská kolena. Rameny se téměř opíráte o člověka vedle vás a ryze ženská obsluha je natolik svérázná a drsná, že se pomalu bojíte si něco objednat. Jenže právě díky tomuhle všemu autentickému sem místní chodí vystát dvouhodinové fronty. A samozřejmě kvůli kuřatům. Poprvé v životě jsem ochutnala kuřecí sashimi, tedy syrové kuřecí maso nakrájené na plátky. Bylo naložené v omáčce s chilli a jarní cibulkou a bylo natolik křehké a jemné, že se na jazyku doslova rozpadalo. Žádná gumová žvýkačka, jak byste si možná představovali. I smažené kuře překvapilo svou šťavnatou delikátní chutí, ale právě to sashimi bylo jednou z nejlepších věcí, co jsem v Japonsku ochutnala. Tím bych pro dnešek skončila, protože už takhle se mi to zdá dlouhé, že až. Na závěr bych ráda doporučila, abyste u nás kuřecí sashimi určitě nezkoušeli! Snad jedině z domácí, vlastnoručně odchované a stoprocentně zdravé drůbeže. Pokračování zde.

rámen s nudlemi soba a kachním masem

yuba neboli tofu kůže či škraloup s polévkou miso

obchod s překrásným hovězím masem

smažený řízek z hovězího masa kobe

"kuřárna" neboli nejlepší kuřecí restaurace v Tateishi

naprosto úžasné kuřecí sashimi

zastřešená ulička s obchody a restauracemi v Tateishi

0 Comments

JAPONSKO: NÁPOJE VŠEHO DRUHU

5/1/2016

0 Comments

Protože mám pro vás opravdu velkou spoustu zajímavých zpráv z Japonska, není prakticky možné o nich napsat do jednoho jediného příspěvku. Rozdělím proto informace do několika tématických článků, abych vás jednorázově nezahltila, ale abyste se toho zároveň dozvěděli dost. Občas zabřednu i mimo gastronomickou půdu, protože ono se to všechno tak přirozeně prolínalo, že by to ani jinak nešlo. Začneme zlehka, a to japonskými nápoji, které jsem měla možnost ochutnat.
   Co mi udělalo v této oblasti obrovskou radost, to byly všudypřítomné automaty na pití. Zprvu jsem si sice říkala, že po estetické stránce to stojí za prd, ale velmi rychle jsem zjistila, že krásu věci v Japonsku netřeba vždy řešit. Oni jsou totiž velmi racionálně přemýšlející a na estetiku, a to obzvláště ve městech, moc nedají. Klidně suší spoďáry na ulici před domem, ještě klidněji si na sebe vezmou naprosto se k sobě nehodící kusy oblečení a s přehledem postaví automat s pitím nejen na nádraží, kdekoli na ulici, ale také do těsné blízkosti chrámů nebo svatyní. Prastaré duchem protknuté stavení a téměř hned vedle svítící kraksna plná barviček a nápisů. Jestli vám to připadá zvláštní, věřte, že takhle zvláštní se v Japonsku jeví vlastně úplně všechno. Pro nás, západem odkojené jedince je to zvláštní. Zvláštní a boží. Jak řekla moje kamarádka, kýč a zen těsně vedle sebe. Dohromady to funguje velmi specificky, přitažlivě a v mém případě rozhodně velmi osudově.
   Proč jsem byla nadšená zrovna z automatů na pití? Protože v nich kromě limonád, džusů a piva byly neslazené čaje různých druhů. Černé, zelené, bílé v půllitrových lahvích za 150 yenů, tedy zhruba za 33 korun. To byla taková paráda! Nejen, že osvěží, ale také povzbudí, a to bez hnusného cukru, který mi v balených nápojích tolik vadí. Další výhodou automatů je, že kromě chlazených nápojů nabízí i teplé. Ale nepředstavujte si klasický hnědý plastový kelímek, do kterého se vám připraví práškový drink. I teplé pití je v plastových lahvích a můžete si vybrat mezi kávou nebo čajem, a to s mlékem i bez. Všechno toto existuje i ve slazených verzích, nebojte. Kdo máte rádi cukr, přijdete si na své.
Další bombou pro nás bylo zjištění, že vám v každé restauraci, hospodě, kavárně nebo baru podávají vodu a čaj zdarma. Jakmile přijdete a sednete si, zcela automaticky vám obsluha přinese sklenici vody s ledem nebo hrnek s čajem nebo obojí. Plynule vám dolévají, a to furt pryč, dokud sami neřeknete stop. To všechno v ceně jídla, které si dáte, žádný džbán kohoutkové vody za 50 korun, jak jsme zvyklí u nás. A přesto si místní dávají i pivo nebo limču, přesto očividně nikdo nijak výrazně neprodělává. To bych českým restauratérům docela ráda doporučila, i když oni by o tom určitě nechtěli nic slyšet...
   Konev čaje na nás čekala také na pokoji v hotelu nebo v apartmánu v malém domku, který jsme si pronajali. Klasická keramická konvička, sypaný čaj bancha v plechové krabičce a velká termo konev plná horké vody, abychom si mohli čaj dělat podle svého. Horká voda v této konvi vydržela celý den i celou noc, takže jsme si hned po probuzení mohli dát šálek lahodného nápoje. Jednoduše bomba!
Další příjemností bylo saké, které se kromě barů a restaurací dalo sehnat i v supermarketu a každé "Žabce". Prodává se v malé skleničce uzavřené nahoře hliníkovým víčkem, které se jednoduše odtrhne jako u konzervy. Druhou variantou balení je malá plastová lahvička. Kromě saké všude seženete také shōchū (šóčú), tedy japonský destilát, který obsahuje většinou kolem 20 - 25 % alkoholu. Nevýhodou prodeje v obchodech s potravinami je, že se tyto nápoje nabízí ve většine případů nechlazené, takže si je musíte doma strčit do ledničky a nebo si hned v obchodě koupit malý kelímek ledu a drink si jednoduše sami připravit na místě. Co se týče pití alkoholu na veřejnosti, tak kromě vyloženě zákazaných míst to není nelegální, avšak místní to nedělají. Výjimkou je svátek hanami, který se koná každoročně většinou od konce března do začátku dubna, tedy v době, kdy začnou kvést a následně opadávat sakury. Lidé se scházejí v parcích a společně oslavují, přičemž oficiálně pod rozkvetlými stromy popíjí alkohol.
   Dalším všudypřítomným nápojem je čaj matcha, který najdete opravdu úplně ve všem. Nejen samotný čaj, k jehož přípravě tradičně slouží krásný rituál od učeného mistra, ale matchu jako dochucovadlo najdete také v pečivu, sladkostech, slaných krekrech, palačinkách, pudincích, čokoládách, zmrzlinách a prostě ve všem, na co si vzpomenete. Já nejčastěji popíjela matcha latte, které většina z vás jistě zná i z našich vod. Jenže si určitě dovedete představit, že v echtovní japonské kavárničce ho umí připravit lépe než ve Starbucksu, jak ho známe my. Dávala jsem si ho raději než kávu, kterou Japonci moc neumí. I když, záleží na tom, jakou kávu!
V zapadlých kavárnách narazíte na tradiční přípravu kávy, ke které slouží překrásné skleněné báně vypadající jako by pocházely z laboratoře. Nejsem žádný barista, ale myslím, že je to něco mezi moka konvičkou a aeropressem. Jednoduše se v baňce nad kahanem uvede voda k bodu varu, pak se do ní zapíchne další baňka s kávou a voda se přes kávu přecedí směrem nahoru. Výsledek chutná jako hodně silná překapávačka, ale my jsme si jí dali radši než třeba cappuccino nebo latte, o které se v mnoha kavárnách místní snaží po vzoru Itálie a Francie, avšak výsledek stojí vcelku za starou bačkoru. Škoda, že na japonskou kávu nenarazíte úplně běžně na hlavních třídách, protože ta její příprava je fakt moc krásný rituál. A takhle bohužel z Japonska mizí skoro vše původní. Náš známý, se kterým jsme se v Tokyu seznámili, a který tam žije už 15 let, je z dopadu globalizace smutný. Je milovníkem všeho původně japonského a postupné vytěsňování západními vlivy ho trápí. Vůbec se mu nedivím. I mně bylo líto, když jsem vliv Ameriky a Evropy pozorovala. Nelze si ho nevšimnout. Mladí Japonci chtějí vypadat jako my, pít i jíst jako my, chovat se a žít jako my. Přitom v čem by to mělo být lepší? Naopak si myslím, že v mnoha směrech jde spíš o úpadek. Uvedu příklad: nikde se tam nekrade. Kola na ulici, ale často i auta a byty se vůbec nezamykají, protože by si nikdo nedovolil vám je ukrást. V metru se mačkáte s ostatními skutečně tělo na tělo, ale nikdo vám nesáhne do kapsy pro peněženku nebo mobil. Vždyť oni se bojí na vás zpříma i podívat, jsou cudní a je jim to hloupé! Kdyby tam totiž někdo něco ukradl, společnost ho zavrhne. Je to prý opravdu kruté, rodina vás odsoudí, kamarádi se s vámi přestanou ze dne na den bavit. Jenže takhle to před 15 lety údajně bývalo i ve Švédsku, kde bydlí moji příbuzní. Jenže s příchodem přistěhovalců a stále většího a většího množství turistů se krást začalo. Bohužel i do vzdáleného Japonska se zřejmě časem všechny tyhle nešvary dostanou, ach jo.
   Delikatesa, na kterou jsme narazili v horách v oblasti Hakone, byl tradičný horký nápoj amazake, který se vyrábí z fermentované rýže. Je velmi hutný, krémový, neuvěřitelně sladký a je cítit jakoby po sladu. Kdybych ho měla k něčemu připodobnit, asi bych uvedla shalep, který jsem jako puberťačka popíjela v čajovnách. Nemohla bych ho pít denně, avšak během dlouhé túry v japonské kopcovité přírodě mě příjemně nabil energií.
   Kromě všech výše zmíněných nápojů jsme ochutnali i místní ionťáky, džusy a limonády, ale nijak zvlášť jsme si nepochutnali. Ve většině případů jsme spokojeně popíjeli vodu a čaj, občas jsme si dali pivo nebo saké. Jedinou nevýhodou bylo, že skoro nikde nenarazíte na odpadkový koš. Bývají jen v obchodech s potravinami nebo u automatů s pitím, avšak běžně na ulici, v metru nebo na nádraží na ně nenarazíte. Japonci jsou zvyklí u sebe nosit igelitový pytlíček, odpadky do něj odkládat a večer si je vyhodit pěkně doma. Složité? Asi trochu ano, přítomnost odpadkáčů by byla mnohem jednodušší. Přesto vězte, že na bordel na ulicích nenarazíte. Japonce ani nenapadne hodit kelímek nebo ubrousek na zem. Teda aspoň zatím...

jeden z lahodných neslazených čajů, náš každodenní společník

ranní bancha od hostitelky přímo v našem apartmánu

v Tokyu už sakury opadávaly...

matcha a k ní malá dobrota, obojí v ceně vstupenky do překrásné pěstěné zahrady v Kjótu

japonská příprava kávy

voda se ohřívá nad kahanem

a už vybublává nahoru a presuje se skrz kávu

zbytky květů sakur v parku Ueno v Tokyu

amazake a malé dobroty k zakousnutí při zastávce na staré obchodní stezce Tokaido vedoucí z Tokya do Kjóta

rozkvetlá sakura (třešeň) a nebo možná ume (švestka) v Kjótu

0 Comments

JAPONSKÉ ZPRÁVY

4/10/2016

0 Comments

Moji milí kamarádi a čtenáři. Omlouvám se vám, ale teď nebudu na blog vůbec psát. Po dobu mého cestování po Japonsku je pro mě trochu složité dostat se k počítači, takže mě, prosím, sledujte na Facebooku a Instagramu, kam poctivě sypu různé gastro momentky. Až se vrátím do Čech, sepíšu pořádnou esej o všem, co jsem zde viděla a hlavně ochutnala. Zůstaňme ve spojení, arigatō.

0 Comments

<<Previous

Kategorie