Na začátek dnešního příspěvku bych ráda předeslala, že nejde o hodnocení gastronomie celého Chorvatska. V této zemi jsem byla poprvé a nemám s čím srovnávat, takže nemohu cokoli vyvozovat. Myslím ale, že po týdnu dovolené na ostrově Rab mohu prohlásit, že kvalita místního stravování je přinejmenším zvláštní.
Jeli jsme tam s velkým očekáváním. Těšili jsme se nejen na čisté moře a historické městečko Banjol, ale také na čerstvé ryby, mořské plody a dokonalou zeleninu, o které se nám zmiňovalo několik "Chorvatskomilů". Jak už to to ale v životě často bývá, skutečnost odpovídala našim představám jen málo. Banjol byl opravdu krásný, tomu nemohu nic vytknout. Moře se sice skvělo čistotou, avšak bylo plné ježků, což mi kazilo radost z pohybu. Před každým viditelným balvanem obklopeným ježky jsem začala hysterčit, protože jsem se bála, že o něj zavadím některou částí těla a zapíchnu si někam bodlinu. Nedalo se nic dělat, plavala jsem velmi obezřetně asi na pěti metrech čtverečních stále dokola a pak vylezla ven. Hlavně, že jsem se zchladila, že. Čemu se ale vyhnout nedalo, tak to bylo místní jídlo.
Nezáleželo na tom, do které restaurace jste vešli, kterou aplikací nebo turistickým webem jste si vypomohli. Výsledek byl pokaždé stejný: velmi omezená nabídka ryb, o kterých jsme navíc slyšeli, že většinou nejsou místní ani čerstvé, dále pak krevety, mušle, kalamáry a mleté maso. Hutné, mastné a "přečesnekované" čevabčiči, připálená plejskavice nebo plněné paprikové lusky. Příloha? Fritky! Totálně mastné, měkké hranolky se na Rabu podávají skutečně ke všemu. Od čevába přes ryby až k mořským plodům. Vzácně se dal najít vařený brambor se špenátem nebo rýžový džuveč. Nepochopili jsme, proč není v nabídce obyčejný vařený nebo opečený brambor, o zelenině jsme si mohli nechat zdát. A když už jí v jedné restauraci měli a já si jí objednala, málem jsem spadla pod stůl, když mi na plechovém tácku přinesli tu nejhorší zeleninu z pytlíku (rozuměj hrášek, kukuřice, mrkev, paprika) v přepočtu za osmdesát korun! Ceny byly vůbec kapitola sama pro sebe. Tak nějak jsme naivně doufali, že v Chorvatsku bude levněji nebo alespoň srovnatelně jako u nás. Jaké překvapení bylo, že vše vyšlo na stejné peníze jako třeba v Itálii, přičemž kvalita byla hluboko za touto zemí.
Po dvou umaštěných a silně česnekem prostoupených večeřích jsme se začali marně ohlížet po salátech. V nabídkách jsme našli jen okurkový, rajčatový nebo zelný. Připadala jsem si jako v České republice před dvaceti lety. Nebo ve školní jídelně v Horní Dolní. Když jsem jednou nějakým omylem narazila na šopák, hned jsem si ho objednala, protože mě vážně nenapadlo, že by se na něm dalo něco zkazit. Jenže místní kuchaři dovedou nemožné. Na stole mi přistál talíř s pár kolečky gumové okurky, hromádkou hořké papriky, několika měsíčky moučných rajčat a povadlým hlávkovým salátem bez jakékoli zálivky. Jen feta na tom všem byla poživatelná. V přepočtu jsem za tuhle pecku dala tři stovky. A nebylo úniku, protože jste si ani doma nemohli dobře uvařit. Nebylo totiž z čeho. Za celý týden jsme na ostrově, který jsme vcelku projeli, nenarazili na trh nebo alespoň malé zelinářství, kde bychom koupili hezkou zeleninu. Nakupovat se dalo jen v supermarketech Konzum nebo Plodine, kde bylo vše otlučené a tak nějak nahnilé už na pohled.
Paradoxně jsme se nakonec nejlépe najedli v bufetu na pláži, kde jsme si dali vafli a tuňákový a pršutový sendvič. Pochválím také zákusky, a to hlavně dort Esterházy. Skvělý je samozřejmě chorvatský ajvar, pršut, ovčí sýry a "burek", tedy pečivo z těsta připomínající listové, které je plněné masem, sýrem či špenátem. Připomíná piroh nebo chačapuri a je vážně moc dobré. A jednou jsme si vcelku pochutnali na mušlích na víně, grilovaných kalamárech a černém rizotu. Jenže za částku, kterou jsme za tuhle večeři dali, bychom se v Praze skvěle najedli v mnoha vyhlášených restauracích. Takže největší pozitivum gastronomie ostrova Rab bylo, že jsem si uvědomila, jak dobře a vlastně levně se vaří u nás. Jo a víte, jak se řekne chorvatsky ostrov? Otok! Tak nějak mi to vystihuje vše. Byl to vážně otok, takový gastronomický edém...
Jeli jsme tam s velkým očekáváním. Těšili jsme se nejen na čisté moře a historické městečko Banjol, ale také na čerstvé ryby, mořské plody a dokonalou zeleninu, o které se nám zmiňovalo několik "Chorvatskomilů". Jak už to to ale v životě často bývá, skutečnost odpovídala našim představám jen málo. Banjol byl opravdu krásný, tomu nemohu nic vytknout. Moře se sice skvělo čistotou, avšak bylo plné ježků, což mi kazilo radost z pohybu. Před každým viditelným balvanem obklopeným ježky jsem začala hysterčit, protože jsem se bála, že o něj zavadím některou částí těla a zapíchnu si někam bodlinu. Nedalo se nic dělat, plavala jsem velmi obezřetně asi na pěti metrech čtverečních stále dokola a pak vylezla ven. Hlavně, že jsem se zchladila, že. Čemu se ale vyhnout nedalo, tak to bylo místní jídlo.
Nezáleželo na tom, do které restaurace jste vešli, kterou aplikací nebo turistickým webem jste si vypomohli. Výsledek byl pokaždé stejný: velmi omezená nabídka ryb, o kterých jsme navíc slyšeli, že většinou nejsou místní ani čerstvé, dále pak krevety, mušle, kalamáry a mleté maso. Hutné, mastné a "přečesnekované" čevabčiči, připálená plejskavice nebo plněné paprikové lusky. Příloha? Fritky! Totálně mastné, měkké hranolky se na Rabu podávají skutečně ke všemu. Od čevába přes ryby až k mořským plodům. Vzácně se dal najít vařený brambor se špenátem nebo rýžový džuveč. Nepochopili jsme, proč není v nabídce obyčejný vařený nebo opečený brambor, o zelenině jsme si mohli nechat zdát. A když už jí v jedné restauraci měli a já si jí objednala, málem jsem spadla pod stůl, když mi na plechovém tácku přinesli tu nejhorší zeleninu z pytlíku (rozuměj hrášek, kukuřice, mrkev, paprika) v přepočtu za osmdesát korun! Ceny byly vůbec kapitola sama pro sebe. Tak nějak jsme naivně doufali, že v Chorvatsku bude levněji nebo alespoň srovnatelně jako u nás. Jaké překvapení bylo, že vše vyšlo na stejné peníze jako třeba v Itálii, přičemž kvalita byla hluboko za touto zemí.
Po dvou umaštěných a silně česnekem prostoupených večeřích jsme se začali marně ohlížet po salátech. V nabídkách jsme našli jen okurkový, rajčatový nebo zelný. Připadala jsem si jako v České republice před dvaceti lety. Nebo ve školní jídelně v Horní Dolní. Když jsem jednou nějakým omylem narazila na šopák, hned jsem si ho objednala, protože mě vážně nenapadlo, že by se na něm dalo něco zkazit. Jenže místní kuchaři dovedou nemožné. Na stole mi přistál talíř s pár kolečky gumové okurky, hromádkou hořké papriky, několika měsíčky moučných rajčat a povadlým hlávkovým salátem bez jakékoli zálivky. Jen feta na tom všem byla poživatelná. V přepočtu jsem za tuhle pecku dala tři stovky. A nebylo úniku, protože jste si ani doma nemohli dobře uvařit. Nebylo totiž z čeho. Za celý týden jsme na ostrově, který jsme vcelku projeli, nenarazili na trh nebo alespoň malé zelinářství, kde bychom koupili hezkou zeleninu. Nakupovat se dalo jen v supermarketech Konzum nebo Plodine, kde bylo vše otlučené a tak nějak nahnilé už na pohled.
Paradoxně jsme se nakonec nejlépe najedli v bufetu na pláži, kde jsme si dali vafli a tuňákový a pršutový sendvič. Pochválím také zákusky, a to hlavně dort Esterházy. Skvělý je samozřejmě chorvatský ajvar, pršut, ovčí sýry a "burek", tedy pečivo z těsta připomínající listové, které je plněné masem, sýrem či špenátem. Připomíná piroh nebo chačapuri a je vážně moc dobré. A jednou jsme si vcelku pochutnali na mušlích na víně, grilovaných kalamárech a černém rizotu. Jenže za částku, kterou jsme za tuhle večeři dali, bychom se v Praze skvěle najedli v mnoha vyhlášených restauracích. Takže největší pozitivum gastronomie ostrova Rab bylo, že jsem si uvědomila, jak dobře a vlastně levně se vaří u nás. Jo a víte, jak se řekne chorvatsky ostrov? Otok! Tak nějak mi to vystihuje vše. Byl to vážně otok, takový gastronomický edém...