Je pravda, že jsem trochu roztržitá a opustit jednoduchým způsobem byt pro mě bylo vždy trochu problematické. Většinou jsem se po důkladném zamčení dveří, které zahrnovalo opakované ujištění se, že jsem skutečně zamkla (včetně až filosofického pojetí: "Vážně je zamčeno? Opravdu držím kliku? Co je to klika? Jsem skutečně tady?), musela vrátit pro mobil nebo nějakou jinou nezbytnost. To jsem ale ještě neměla tušení, jak moc složitý to může jednou být. Když máte dítě, samozřejmě.
"Už jdeme, jsme u tebe hned" je obsah smsky, kterou zhruba 3x týdně posílám sousedce bydlící ob dva domy vedle. Opakovaně se snažím plnohodnotně naplnit význam slova hned a opakovaně selhávám. Když opomeneme další filosofickou úvahu nad tím, co vlastně znamená hned a budeme tím myslet jednoduše teď hned, co nejrychleji, do pěti minut třeba, tak selhávám. Přitom potřebuju jen oblíct dítě a vzít mu s sebou svačinu!
Meda přešlapuje v tepláčkách a ponožkách ze strany na stranu, tahá mě za kalhoty a huláká, zatímco já se snažím dát do tašky lahvičku s vodou. V tu chvíli si uvědomím, že převařené vody je málo, takže musím udělat novou. Pak zjistím, že nemám malý jogurt, proto je potřeba do skleničky odebrat z půllitrového balení. Následně mi dojde, že dcerka jogurt možná nebude chtít, a proto je důležitý mít v záloze krabičku s piškotama. Ta je samozřejmě prázdná... Dítě huláká víc a víc. Ještě, že teď už ho jen musím dooblíct. V tu chvíli přichází na řadu jedna z největších mateřských klasik - dítě se mezitím z nudy a vzteku částečně nebo skoro úplně vysvlíklo. Hledám po bytě odhozené kusy oblečení, přičemž do láhve slevám svařenou vodu a s Medou v náručí letím pro nosítko. Když už to mám hotové, uvědomím si, že jsem sama v pyžamu nebo nemám vyčištěný zuby nebo něco, co mi zabere další čas a nervy spojené s ostražitým hlídáním nenechavé dcery. Jakmile se mi to všechno konečně podaří, Meda se podělá. Jak jinak. Koukám na hodinky a máme za sebou patnáct minut, za kterých se nám nepodařilo opustit byt. Navíc si pak při poklusu chodbou určitě uvědomím, že jsem doma nechala mobil. A teď si vemte, když chceme vyrazit dál než do vedlějšího baráku nebo pryč na víkend!
Zkušená sousedka, matka již druhého dítěte si ale vůbec nevšimne mého zpoždění a nebo nad ním mává rukou, protože ví. Ví, jaké to je být tím typem matky, kterým žádná z nás nechtěla být a přesto jím je. Tím typem, co chodí všude pozdě. Ono to totiž jinak ani nejde. I když máte předem naplněnou krabičku s piškoty, nakoupený malý jogurty, umytý vlasy, oblečený džíny, oblečený dítě i plnou láhev vody, něco se prostě stoprocentně přihodí. Dítě vám třeba vyhrabe půlku šatní skříně. Jak se říká: "Odříkaného chleba největší krajíc." Já totiž vždy těžce nesnášela nedochvilnost a nechápala, proč kamarádky nebo příbuzné s dětmi nedokážou přijít včas. Naivně jsem si myslela, že stačí se všim tim balenim začít s dostatečnym předstihem. Ha, ha. Ještě, že jsou všechny ostatní matky tak tolerantní a empatické! A všem ne-matkám se moc omlouvám. Až vám pošlu smsku s textem "Už jdeme, jsme u tebe hned", myslím tím půl hodiny. Vždyť co vlastně znamená hned, že jo?!
"Už jdeme, jsme u tebe hned" je obsah smsky, kterou zhruba 3x týdně posílám sousedce bydlící ob dva domy vedle. Opakovaně se snažím plnohodnotně naplnit význam slova hned a opakovaně selhávám. Když opomeneme další filosofickou úvahu nad tím, co vlastně znamená hned a budeme tím myslet jednoduše teď hned, co nejrychleji, do pěti minut třeba, tak selhávám. Přitom potřebuju jen oblíct dítě a vzít mu s sebou svačinu!
Meda přešlapuje v tepláčkách a ponožkách ze strany na stranu, tahá mě za kalhoty a huláká, zatímco já se snažím dát do tašky lahvičku s vodou. V tu chvíli si uvědomím, že převařené vody je málo, takže musím udělat novou. Pak zjistím, že nemám malý jogurt, proto je potřeba do skleničky odebrat z půllitrového balení. Následně mi dojde, že dcerka jogurt možná nebude chtít, a proto je důležitý mít v záloze krabičku s piškotama. Ta je samozřejmě prázdná... Dítě huláká víc a víc. Ještě, že teď už ho jen musím dooblíct. V tu chvíli přichází na řadu jedna z největších mateřských klasik - dítě se mezitím z nudy a vzteku částečně nebo skoro úplně vysvlíklo. Hledám po bytě odhozené kusy oblečení, přičemž do láhve slevám svařenou vodu a s Medou v náručí letím pro nosítko. Když už to mám hotové, uvědomím si, že jsem sama v pyžamu nebo nemám vyčištěný zuby nebo něco, co mi zabere další čas a nervy spojené s ostražitým hlídáním nenechavé dcery. Jakmile se mi to všechno konečně podaří, Meda se podělá. Jak jinak. Koukám na hodinky a máme za sebou patnáct minut, za kterých se nám nepodařilo opustit byt. Navíc si pak při poklusu chodbou určitě uvědomím, že jsem doma nechala mobil. A teď si vemte, když chceme vyrazit dál než do vedlějšího baráku nebo pryč na víkend!
Zkušená sousedka, matka již druhého dítěte si ale vůbec nevšimne mého zpoždění a nebo nad ním mává rukou, protože ví. Ví, jaké to je být tím typem matky, kterým žádná z nás nechtěla být a přesto jím je. Tím typem, co chodí všude pozdě. Ono to totiž jinak ani nejde. I když máte předem naplněnou krabičku s piškoty, nakoupený malý jogurty, umytý vlasy, oblečený džíny, oblečený dítě i plnou láhev vody, něco se prostě stoprocentně přihodí. Dítě vám třeba vyhrabe půlku šatní skříně. Jak se říká: "Odříkaného chleba největší krajíc." Já totiž vždy těžce nesnášela nedochvilnost a nechápala, proč kamarádky nebo příbuzné s dětmi nedokážou přijít včas. Naivně jsem si myslela, že stačí se všim tim balenim začít s dostatečnym předstihem. Ha, ha. Ještě, že jsou všechny ostatní matky tak tolerantní a empatické! A všem ne-matkám se moc omlouvám. Až vám pošlu smsku s textem "Už jdeme, jsme u tebe hned", myslím tím půl hodiny. Vždyť co vlastně znamená hned, že jo?!
